HST ZACHYTIL VÝVOJ BOUŘKOVÉ ČINNOSTI NA NEPTUNU A JASNÁ MRAČNA NA URANU

Hubbleův kosmický dalekohled opět natočil svoji pozornost do sluneční soustavy. Tentokrát se zaměřil na planetu Uran a Neptun. Vědci dostali za použití pozemských dalekohledů a HST obraz velmi rychlého vývoje "počasí" na některých tělesech sluneční soustavy.

Kombinací současných pozorování planety Neptun pomocí HST a Infrared Telescope Facility na Mauna Kea tým vědců, vedený Lawrencem A. Sromovskym (University of Wisconsin-Madison), získal sérii obrázků na kterých je zachycena rychlá změna "počasí" na Neptunu. Podle měření bylo zjištěno, že podél rovníku dosahuje rychlost větru až 1200 km/hod. Pro srovnání je možno říci, že na Zemi dosahují nejsilnější tornáda rychlosti proudění asi 400 až 500 km/hod. Toto zjištění bylo ohromující, neboť paradoxně by se dalo očekávat, že na planetě, která dostává 1/900 energie v porovnání se Zemí, se v atmosféře mračna pouze "pomalu převalují" a vane tu mírný vánek.

Sromovsky říká, že na Neptunu je velmi bouřlivý vývoj oblačnosti. Na základě získaných údajů bylo zjištěno, že směrem od rovníku až na padesátý stupeň šířky rychlost proudění klesá, kde je skoro nulová. Od této šířky dál k pólům planety opět rychlost proudů stoupá ovšem prodění se děje opačným směrem. Od východu na západ urazí polární pásy až 800 km/hod.

Změny počasí na Neptunu, která je osmou planetou od Slunce jsou zatím obestřeny záhadou. Mechanismus tak rychlého proudění není zatím uspokojivě vysvětlen. Na Zemi je "počasí poháněno" ohřívajícím se oceánem, nad kterým vzniká proudění. Ohřívání způsobuje záření Slunce. U Neptunu, jak již bylo zmíněno, takové zahřívání není. Sromovsky a jeho kolegové se snaží celé věci přijít na kloub a proto provádějí soustavné monitorování oblačných změn na planetě Neptun.

Sromovsky říká: "Zjistili jsme, že některé mraky jsou vyšší než jiné, což nám pomůže při topografii mraků planety Neptun." Byly pozorovány obrovské tmavé skvrny, což mohou být obrovské bouře. Odborníci se na planetu Neptun měly možnost podívat podrobněji zatím třikrát. Poprvé to bylo v roce 1989, kdy k planetě dorazila kosmické sonda Voyager 2. Pak o sedm let později na Neptun se začal dívat HST a letos na začátku roku to bylo potřetí. Právě v roce 1989 zde kosmická sonda objevila Velkou temnou skvrnu, téměř takových rozměrů jako je naše Země. Před dvěma roky pozorování HST ukázala, že skvrna zmizela a že se objevila menší. Ale místo, aby se změnila ve velkou bouři, objevily se další v určité šířce s klesající intenzitou. Chovají se jako bouře a Velká temná skvrna měla tak velké rozměry, že jinou podobnou jsme na ostatních planetách neviděli.

Další stránkou věci je to, že "počasí" se mění od rovníku v rovnoběžných pásech. Můžeme zde pozorovat oblasti, kde se vyskytují jasné mraky, říká Sromovsky. Sromovsky říká, že od doby sondy Voyager došlo v atmosféře ke změnám, tedy z toho vyplývá, že atmosféra Neptunu není statickým objektem, jak se na začátku průzkumu této planety mohlo zdát.

HST pozorování byla provedena kamerou WFPC2 a zařízením NICMOS (Near Infrared Camera and Multi-Object Spectrometer. Různá zařízení umožňovala provádět pozorování v různých vlnových délkách, které umožňovaly získat různorodé údaje o struktuře mraků a jejich cirkulaci.

Zde je zachycena série snímků planety Neptun, kterou pořídil HST. Spodní dva snímky ukazují vývoj počasí v srpnu 1996. Horní snímky byly pořízeny letos opět v srpnu. Na snímcích v odstupu dvou let jsou patrné velké atmosférické změny.

Další planetou, která se ocitla v zorném poli HST, byla planeta Uran. Na připojeném obrázku je v snímek planety Uran. Tento obrázek zachycuje čtyři hlavní prsteny obklopující planetu a deset ze sedmnácti známých satelitů. Obrázek ve falešných barvách vytvořil Erich Karkoschka na základě dat z 8. srpna 1998, které pořídilo zařízení NICMOS (Near Infrared Camera and Multi-Object Spectrometer). Zařízení NICMOS umožňuje získat informace na vlnových délkách od 0,8 mikrometru až 2,5 mikrometru.

HST v poslední době nalezl v atmosféře planety Uran téměř dvacet mračen. Na snímku mají oranžovou barvu a nacházejí se poblíž nápadného světlého pásu, který se pohybuje rychlostí až 500 km/h. Jeden z mraků na pravé straně je nápadně jasnější než ostatní. Odstín mraků (jejich zabarvení) udává jejich výšku v atmosféře. Podle Marka Marleyho (New Mexico State University) se oblasti se zelenou a modrou barvou vyznačují situací, že je zde "jasné počasí" a sluneční paprsky pronikají hluboko do atmosféry planety Uran. Žluté a šedé oblasti odpovídají výše položeným oblačným vrstvám. Oranžové a červené oblasti označují útvary, které jsou nejvýše a v našich podmínkách by odpovídaly cirrovité oblačnosti ve výšce kolem 10 km.

(podle zprávy STScl-PR98-34 z 14.10.1998 a jiných zdrojů upravil PH)