Toto je mozaika 12 snímků. Většina z 12 obrázků v této mozaice byla pořízena 22. února 2000 kosmickou sondou Galileo. Tyto snímky splývají s daty pořízenými s nižším rozlišením v barvě, které získala sonda Galileo během léta v roce 1999. Mozaika pokrývá oblast od Chaac Patera (prohloubeninu se zeleným dnem na levé straně) k Camaxtli Patera (prohloubeninu s tmavým halem vpravo nahoře). Dále je zde vidět devět dalších podobných útvarů.

Mozaika ilustruje řadu morfologických útvarů připomínající prohlubně na měsíci Io. Co jsou tyto útvary? Jedná se o nepravidelnou "jámu", nebo komplex útvarů s lasturovitým okrajem, který nemá charakteristiky kráteru vzniklého dopadem meteoritu. Tyto útvary na Io často korespondují s aktivními vulkanickými centry a jsou do jisté míry podobné kalderám. Co je kaldera? Kaldery jsou velké, obvykle zhruba kruhové jamky, které vznikají zřícením mělkých magmatických komůrek, které byly zčásti prázdné po vulkanické erupci.

Nicméně nepravidelné "jámy" na Io jsou odlišné od kalder viděných někde jinde ve sluneční soustavě. Mají mnoho rovných hran a ostrých úhlů, což nás může utvrzovat v tom, že mají něco společného se zlomy v kůře měsíce Io. V mnoha případech může být vidět láva vyrážející z těchto rovných hran. Planetární geologové si nejsou jisti zda "jámy" jsou magmatickými komůrkami nebo jsou výsledkem zlomů a pohybů krusty s následným vyplněním lávou.

Jeden takový útvar (z oranžového a bílého materiálu - vpravo od centra) ukazuje co mohou udělat slabé desky krusty, které jsou přerušeny a zaplaveny lávou. Jsou zde na mozaice vidět také různé tmavé, světlé a načervenalé lávové toky (směrem k vrchní levé části), které nesouvisejí s jámovitými útvary. Tmavé toky mohou být spojovány s vysokou teplotou, které odpovídá křemičitanovým kompozitům. Ve skutečnosti všechny černé oblasti na mozaice odpovídají horkým místům. Jasné toky mohou mít různé složení (jako například síru) nebo se může jednat o starší silikátové toky, které mohly být pokryty sirnatým materiálem. Jasné plochy kolem vulkanických center mají ostře ohraničenou strukturu. Tyto plochy jsou poměrně staré.

Mozaika pokrývá oblast šířky od 7 do 18 stupňů severně od rovníku a v délce je to od 130 do 160 stupňů západně s celkovou šířkou 850 km. Snímky mají rozlišovací schopnost 186 metrů na obrazový element. Slunce je skoro přímo nahoře (skutečně je 12 stupňů obráceno k jihu), takže jasnostní variace povrchu jsou vlivem různých druhů povrchů než topografickým stíněním. Barvy jsou nadsazeny.

Další snímek je první mrak čpavkového ledu pozitivně identifikován na planetě Jupiter sondou Galileo. Čpavkový led (světle modrý) je prokázán v mracích severozápadně (nahoře vlevo) od Velké rudé skvrny (velká červená skvrna uprostřed snímku). Tento neobvyklý mrak uvnitř turbulentní oblasti blízko Velké rudé skvrny je vytvořen těžkým vzdušným čpavkem z hlubokých oblastí atmosféry planety Jupiter.

Snímek ve falešných barvách byl složen z několika barevných snímků vytvořených v blízké infračervené oblasti sondou Galileo, pomocí spektrometru 26. června 1996. Načervenale-oranžové oblasti ukazují vysoké mraky, žluté oblasti pak střední mraky a zeleně jsou znázorněny mraky v nejnižší úrovni.

Tmavé oblasti jsou oblasti bez mraků. Velká rudá skvrna, která je pozorována na planetě již alespoň 300 let je nejstarším a největším meteorologickým útvarem v naší sluneční soustavě. Je široká přes 20000 kilometrů (tedy téměř dvakrát tak široká jako naše Země).

Snímky pořízené během přeletu sondy Galileo 22. února 2000 nad měsícem Io mají rozlišení asi 12 metrů na obrazový element. Láva vyráží ze štěrbiny okolo 40 kilometrů východně (vpravo) od hrany mozaiky a vytváří se 100 kilometrů vysoký Prometheus chochol, který vyráží odkudsi blízko západnímu okraji mozaiky. Ztmavlé oblasti jsou teplé lávové toky. Teplá láva je tmavá, protože je buď příliš horká nebo nedávno vytvořená z oxidu síry.

Prometheus chochol byl vidět sondou Voyager i sondou Galileo v různých geomerických konfiguracích. Je tedy zřejmé, že chochol je poměrně stálým útvarem, který sahá do výšky až 80 kilometrů, jak bylo potvrzeno sondou Voyager v 70. letech, tak i pozorováním sondy Galileo od roku 1995. Vznikla zde nová lávová pole což souvisí s aktivitou spojenou s vytvářením chocholu.

Zde vidíme horký, činný sopečný kráter Camaxtli Patera (jedná se o zvětšenou část útvaru zachyceného na předchozí mozaice snímků), který byl pořízen sondou Galileo 22. února 2000. Tato "jáma" je vulkanického původu. Jsou zde vidět jasné a tmavé lávové toky. Dále si můžeme všimnout halo vytvořené difúzním tmavým materiálem, který se táhne do vzdálenosti až 30 kilometrů od Camaxtli Patera. Toto halo je pravděpodobně vytvořeno ze zmrzlých kapiček lávy, která sem dopadla při erupci z Camaxtli. Dvě menší nepojmenované "jámy" můžeme vidět vlevo (západně) od Camaxtli. Jedna je velmi tmavá s čerstvou lávou na dně, je teplejší než u Camaxtli Patera. Druhý útvar je poměrně světlejší. To svědčí o tom, že vulkanizmus se zde projevoval v dřívější minulosti a teď je pokryt sněhem a lávové toky jsou zamrzlé.

Poslední obrázek je složeninou snímků, která ukazuje tři rozdílné snímky s různým rozlišením zachycující vulkán Prometheus na měsíci Io. Vrchní mozaika je složena z osmi snímků s vysokým rozlišením (až 12 metrů na obrazový element). Dole je samostatný snímek se středním rozlišením (170 metrů na obrazový element) a dolní mozaika se skládá z několika snímků s rozlišením nejnižším (1.3 kilometru na obrazový element). Snímky s vysokým a středním rozlišením byly pořízeny sondou Galileo 22. února 2000, zatímco snímky s nízkým rozlišením byly získány 30. června 2000. U všech snímků je sever nahoře. Mozaika s vysokým rozlišením zachycuje oblast o rozloze 65 kilometrů od východu na západ. Mozaika je vycentrována na 13. stupeň severní šířky a 155. stupeň západní délky. Zachycuje oblast v okolí Promethea. Jsou zde opět vidět světlá a tmavá lávová pole.